PORADNA, aneb zkušenosti, rady, vše o chovu psů

Postupem času chci na tomto místě uveřejňovat různé příspěvky, náměty a dobré nápady týkající se psů, ke kterým mě přivedla praxe.  

Seznam příspěvků:

Něco o krmení, aneb pomoc - pes nežere!

Kotce - ano, či ne?

Bouda pro psa

Bouda pro dogu, aneb jak na otlaky?

Pes v zimě

Přeprava psů v autě

Výcvik psa pomocí píšťalky

Odchov štěňat a vše okolo

Socializace a výchova štěněte

Pes, nebo fena?

Jak být vůdcem smečky?

Jak cvičit loveckého psa?

Dovezli jste si domů štěňátko. To bylo zvyklé u chovatele na nějaký režim a na nějakou potravu. Solidní chovatel vám řekne, jak a čím krmil a v případě, že krmí granulemi, tak vám dá domů trochu granulí do začátku. Je dobré alespoň první týdny pokračovat v režimu, který zavedl chovatel. Pokud máte za to, že budete krmit jinými granulemi, je dobré štěně na ně převádět postupně. Tedy míchat zpočátku 80 % původních granulí a 20 % nových, postupně poměr obracet. Když vidíte, že štěně nemá problém s novými granulemi (má v pořádku stolici a je v dobré kondici), můžete postupně dávat více těch nových. Většinou je možné převést štěně na nové granule během 1 – 2 týdnů. Pokud má štěně problémy, tak mohou být dva důvody: buď je přechod hodně rychlý a štěně si časem při pomalejším postupu na nové granule zvykne, a nebo si nezvykne, protože jste vybrali granule, které sice jsou kvalitní, ale prostě zrovna tomuto štěněti nesednou. Pak je nutno zvolit jinou značku. 

Granule jsou různé kvality a různě ochucené, nebo neochucené a v souvislosti s tím je přímo úměrná ochota psa tyto granule žrát. Traduje se, že ty nejhorší granule, tedy většinou ze supermarketu pytel za cca 300 Kč, žerou psi nejlépe, protože jsou ochuceny nezdravými ochucovadly, solí apod.  Psa je potřeba krmit kvalitně, ale zase odtud – potud. Na různých diskusních fórech se člověk dočte zajímavé věci. Kde kdo, kdo si jen přečte informace na pytli s krmením, se pasuje do role odborníka přes granule. Většinou ať napíšete jakoukoliv značku a chcete na fóru informace, jak jsou lidi s granulemi spokojeni, tak se dočkáte spíše kritiky, že zrovna tyto granule jsou největší šunt. Přijde mě to jako snobská móda vychloubat se tím, že můj pes žere jen takovou značku, kde 15 kg stojí minimálně 2 tisíce korun. A kdo krmí levnějšími granulemi, tak je hned odsouzen, že chce jen psa ošidit a vlastně by ani psa neměl mít, protože mu není schopen zajistit kvalitní krmení!

Velmi záleží na tom, jestli máte štěně trpasličího plemene (čivava, york…), obřího plemene (mastif, doga…), nebo něco mezi tím. Všechna štěňata potřebují v období růstu kvalitní stravu, ale trpasličí a obří plemena zvlášť! Trpasličí mohou snadno upadnout do hypoglykemického šoku a obří plemena mohou trpět na rachitidu a problémy s klouby, šlachami apod. V tomto případě doporučuji, abyste štěněti kupovali superprémiové řady granulí specielně určené buď pro trpasličí, nebo obří plemena. Obřím plemenům vřele doporučuji přidávat chondro – kloubní výživu, např. Aptus Aptoflex. A to i v případě, že výrobce granulí deklaruje, že granule chondro obsahují! Nikdy ho totiž není dost. Je jasné, že čivava bude potřebovat granule malinké, doga velké. Také ve složení granulí je rozdíl už v tom, že trpasličí plemena potřebují vyšší obsah bílkovin, obří naopak nižší.

Všeobecně štěňata doporučuji krmit také superprémiovými řadami, v dospělosti stačí prémiové krmení. Plno lidí totiž nekrmí jen granulemi, ale rádi dopřejí svému psovi i maso, ovoce a zeleninu. V tom případě je krmení prémiovými krmivy zcela dostačující. Pokud ale někdo má psa pouze na granulích, pak asi není od věci kupovat třeba i ultraprémiové řady. Je potřeba zdůraznit, že neexistuje značka granulí, která by vyhovovala všem psům!  Proto není možné napsat: kupte Orijen a pes bude mít vše, co potřebuje a bude spokojen. Kdyby to bylo tak jednoduché, mohla by existovat na celém světě jen jedna značka granulí, lišily by se jen velikostí - pro malé psy a pro velké psy. Mám psy, kteří přijímali Orijen dobře a mám psy, kteří měli po něm průjem.  Vždy je potřeba vyzkoušet, co bude vyhovovat zrovna vašemu psovi.

Já krmím dospělé psy v základu granulemi, ale protože máme malé hospodářství a občas i nějaké ty úlovky, tak naši psi mívají i maso. Asi by byla hloupost zbytky masa vyhazovat, když máme psy! Občas dostanou ryby, nebo i nějaké ty zbytky z kuchyně. To ale mají spíš jako chuťovku, protože na tolik psů zase tak moc zbytků nemáme. Ovoce, a také třeba ořechy, si nasbírají sami na zahradě.

Krmení Barfem je pro mne jen móda posledních let po vzoru „návratu k přírodě“. Je to krmení syrovou stravou, tedy syrovým masem a syrovými přílohami. Nejsem si tak úplně jistá, jestli je pro lovecké psy dobré zkrmovat syrové maso, u některých by to mohlo vyvolat potřebu načínat zvěř. Ale znám majitele loveckých psů, kteří krmí syrovým masem, často dávají kousek masa i přímo ze střeleného kusu, a tento problém nemají. Já ale stejně veškeré maso vždy raději vařím. A zrovna zvěřinu podávat  v syrovém stavu bych nemohla tak úplně doporučit, může obsahovat cizopasníky a zárodky nemocí, takže je vždy lepší maso nejprve alespoň hluboce zmrazit. Jediné maso, co nemohu vůbec doporučit krmit syrové, a to ani předtím zmrazené, je maso z divočáka. Je zde příliš velké riziko nákazy Aujeszkyho chorobou! Barf je jistě krmení, které psi přijímají až na výjimky nejraději, ale majitel si musí něco nastudovat o složení a vyváženosti takové stravy. Je asi nutné mít velký mrazák a zajištěn přísun syrového masa a příloh… Ano, jednodušší je sáhnout do pytle granulí a třeba občas koupit kus flákoty v řeznictví.     

Často se stává, že štěně v novém domově zpočátku žere dobře, ale během pár dní jakoby mu přestalo chutnat. Stává se to nejvíce v případě, když krmíte granulemi. Plno lidí zpanikaří a první, co je napadne, že začnou štěněti podstrkovat granule z ruky (hrozný nešvar!), nebo honem běží koupit jinou značku granulí, ty první mu přece přestaly chutnat, případně zkouší, co lepšího by mu mohli honem nabídnout – piškotek, masíčko...  Štěňátko přece musí žrát (nejlépe pořád) a když bude den hlady, tak se to projeví navždy na jeho vývoji, popř. to ani nepřežije. (Hladovka u malého štěněte může mít fatální následky, ale jen u trpasličích plemen, tam doporučuji udělat ústupek a nabídnout štěněti třeba to maso - uvařené s těstovinami/rýží a malým přídavkem granulí). Pochopitelně, že štěně bude ochotněji žrát cokoliv jiného než granule! Zvláště, když máte tzv. nežravého jedince. S těmi je obzvlášť potíž a mít takové štěně je spíše za trest. Nicméně,  když začnete podstrkovat štěněti hned něco jiného, tak jste si zadělali akorát na velký problém. Štěně brzy pozná, že když nebude žrát ty hnusné granule, páníček vyměkne a dostane něco lepšího. Někteří jedinci (v závislosti na tom, jak moc jsou žraví) dokáží čekat i několik dní!!  Ovšem mě se vždycky osvědčil jen jeden postup – vydržet! Pokud je štěně zdravé a jen se nimrá ve žrádle, tak věřte, že ještě žádné nechcíplo hlady u plné misky!

Štěňata do 5 měsíců krmím tak, že mají stále nasypané granule. Neřeším, jestli to sežerou za půl den, nebo za den, ale po sežrání dosypu další. I štěně má někdy hlad více, někdy méně. Večer dávám vařené maso s těstovinami – to sežerou většinou všechno bez problémů. I když štěňata mají k dispozici granule pořád (což někteří zase odsuzují, že prý se budou přežírat, nebo naopak nimrat ve žrádle), tak jsem ještě neměla obézní ani nežravé štěně.  Spíše funguje to, že v granulích vezmou jen to, co skutečně potřebují. Přežrat se dokáží spíše masem. Starší štěňata (tak od 6 měsíců) krmím 2x denně – ráno granule, večer vařené a dospělé psy 1x denně většinou granulemi (jen dogu stále 2x denně). Během dne nedávám žádné pamlsky, piškoty, žádné odřezky masa apod. Možná by se lidi divili, kdyby pečlivě sledovali, kolik jejich pes mimo svoje žrádlo sežere pamlsků. A potom je logické, že nežere pořádně normální žrádlo. Pokud se odrostlejší štěně, nebo jakýkoliv dospělý pes, začne nimrat ve žrádle, nastoupí „léčba smečkou“.

Psům dám do kotců jejich porce granulí. Psovi, který nežere, říkejme mu třeba Alík, dám misku ven před kotce ostatních psů. Alík většinou místo žrádla lelkuje, možná sem tam sebere nějakou granuli, ale nakonec si jde někam něco očuchávat. Když dožerou psi v kotcích své porce, vypustím je. Okamžitě vyluxují Alíkovu misku. Většinou si toho Alík ani nevšimne, protože žrádlo pro něj v tu chvíli není prioritou a lépe je dělat něco jiného. Ten den už Alík nedostane nic nažrat, samozřejmě, že ani pamlsky.  Tento scénář opakuji třeba i několik dní (jeden takový „Alík“ vzdoroval 6 dní, značně zhubl, ale nakonec vše dohnal). Jednoho dne ale zcela jistě nastane okamžik, kdy se Alík okamžitě vrhne k misce a neodejde, dokud není prázdná. Protože kdyby náhodou odešel, vypouštím ty ostatní…  V podmínkách, kdy je v domácnosti jen jeden pes, je potřeba to řešit tak, že „Alíkovi“ dáte misku se žrádlem. Když nezačne pořádně žrát do 5-ti minut (žádných 10 minut – jak všude píší), misku je potřeba odstranit a dát ji psovi za 24 h (štěněti 3x denně). Taktéž, když Alík k misce sice přijde, ale sežere 5 granulí a jde pryč – prostě misku sebrat! Když při příštím krmení nebude zase žrát, tak zase sebrat… Je ovšem potřeba, aby všichni členové domácnosti byli ukáznění a nepodstrkovali tajně Alíkovi pamlsky. To potom Alík bude vzdorovat hodně dlouho a bude žit třeba i jen z těch pár pamlsků.

Pokud si někdo myslí, že je to příliš tvrdé, že chudák pes, měl by dostat jen to, co mu chutná, a nenutit ho žrát to, co nechce (znám tyto názory z diskuzí, většinou to říkají lidé, kteří psi polidšťují), tak to je jeho boj. Může se někdo „nimrat“ s jedním psem – má-li na to nervy. Ale ve smečce to prostě nejde.

Ještě bych se ráda zmínila o intervalech v krmení psů. Podle literatury se prý štěňata mají krmit 5x denně. No, nepochopila jsem dodnes, jak to dělají lidé, kteří chodí do práce? Navíc krmit 2 měsíční a starší štěňata 5x denně považuji za zbytečné, většina štěňat sama potom pořádně nesežere ani jednu porci. Je zcela dostačující krmit 3x denně. Já tu „snídani s obědem“ řeším tím, že štěňata mají stále nasypané granule (a samozřejmě vodu) a krmím jen večer vařeným masem s přílohami. Pamatuji doby, kdy granule nebyly, tak jsme se všichni chovatelé snažili štěňatům ráno „navalit“ plné misky vařeného žrádla a doufali jsme, že jim to alespoň 2 hodiny vydrží. Často to zkyslo (hlavně v létě), štěňata dostala průjem… díky bohu za granule!

Co se týče krmení dospělých psů. V knihách se také dočteme, že pes má být krmen pravidelně. Já mám na to jiný názor. Viděla jsem hodně psů, kteří kvůli pravidelnosti udělali ze svých pánů otroky. Když je pes zvyklý, že dostává žrádlo pravidelně v 17 h, nejednou se stává, že si žrádlo začne vynucovat a třeba už od 16 h začne vyšilovat a v 17 h už s ním není k vydržení. Je to sice známý fakt, ale neustále mne udivuje, jaký mají psi pojem o čase! Chování psa před krmením je sice samozřejmě i o výchově, ale v praxi ji nakonec mnozí nezvládají, protože pes má přece hlad, tak je potřeba ho honem nakrmit. Je ale daleko jednodušší tuto závislost u psa nevytvořit. Řeším to tak, že nekrmím pravidelně – prostě kdykoliv během dne - někdy ráno v 7, 9…, jindy v poledne, někdy večer a jindy třeba i v noci. (Šelmy v přírodě taky nemají pravidelný přísun potravy). A jsou dny, hlavně v létě, kdy naši psi všeobecně nemají tak nějak chuť ke žrádlu, asi tím vedrem, tak klidně i jeden den nasadím hladovku.

Krmení psa mlékem. Pokud má někdo přísun domácího kravského, nebo ještě lépe kozího, mléka a pes toto surové mléko dobře tráví a nemá z něj průjem, tak proč ne. Kupovaná imitace mléka však psu nic nedá, maximálně ten průjem. Pes je hlavně masožravec a zcela jistě se po odstavu od matky bez mléka obejde.

Jak krmit psa v zimě popisuji zde v PORADNĚ v kapitole „Pes v zimě“.

O granulích. Nebudu sem psát doporučení na konkrétní značky granulí. Zatím jsem jich vyzkoušela asi tak 15, ale některé značky zanikly, jiné se změnily (k horšímu), další nové značky přibývají na našem trhu každou chvíli. Nemám dost zkušeností na to, abych se cítila oprávněná kvalitu těch kterých granulí fundovaně posoudit, zvlášť, když mnohé znám jen podle názvu. Každý pes má jinou snášenlivost konkrétní značky, takže každý si to musí vyzkoušet sám. Takže jen všeobecné rady:  nejlépe se nakupují granule v e-shopech, v kamenných obchodech je většinou ten samý pytel granulí dražší, a to i o stokoruny (za to mám granule i s dopravou až do domu, nehledě na to, že řada obchodníků má dopravu v ceně a stanete-li se stálými zákazníky, někteří mají i bonusové programy). Samozřejmě, že má smysl objednávat jen balení v pytlích od 13 kg výše, a to i pro malého psa. Ten je sice bude žrát třeba 2 - 3 měsíce, ale jsou-li granule dobře uskladněny (v suchu a nejlépe v uzavřených nádobách), tak vydrží. Dospělé psy je dobré krmit granulemi nejméně prémiové řady, o slušných granulích se dá hovořit, pokud je 15 kg pytel v e-shopech nejméně za cca 900 Kč, ideální (poměr kvality/ceny) jsou krmiva superprémiové řady, tak cca od 1300 Kč výše. Koupíte-li jakékoliv granule od 1800 Kč výše, tak nezkazíte nikdy nic – bude-li je Váš pes akceptovat. Všimla jsem si, že někteří majitelé psů značky granulí střídají, a nebo sice berou stejnou značku, ale pokaždé s jinou příchutí. Já mám občas také takové cukání dopřát svým psům „něco lepšího“, nebo vyzkoušet nějakou vychvalovanou novinku, ale zatím se mě to neosvědčilo, protože vždycky se našli alespoň někteří ze psů, kteří tu změnu snášeli hůře. Když už jsem konečně našla značku, která sedne všem mým psům, tak se jí držím už několik let. Občas tedy dělám alespoň to, že koupím pytel „lepších“ granulí a míchám to s těmi osvědčenými v takovém poměru, aby psi z toho neměli potíže. Nedělám si však hlavu z toho, že naši psi žerou stále to samé. My také jíme celý život chleba (a potom i jiná jídla). A naši psi také nežijí jen z granulí.

Mnohdy lidé shánějí mnohem více informací o krmivech pro jejich psa, než o stravě jejich dítěte. Krmení psů ale není žádné atomové inženýrství a občas stačí použít jen obyčejný selský rozum.

Kotce - ano, či ne?

Dlouho jsem byla odpůrce chovu psů v kotcích. Pes je přece můj přítel a ne králík! Nicméně krutá příhoda mě vrátila do reality - pes sice není králík, ale pořád a hlavně je to šelma! Takže jsem svoje psy - tenkrát 2 feny boxera a 3 feny jezevčíka - měla volně pobíhající po dvorku až do té doby, kdy jsem se jednou vrátila z práce a na dvoře mě čekaly jen 2 boxerky - všechny jezevčice byly mrtvé! Dodnes nevím, co se stalo a asi se to už nikdy nedozvím. A to spolu žily dohromady asi 2 roky. Od té doby říkám kotce ANO! Jsou tam v bezpečí - hlavně samy před sebou! S léty chovatelské praxe jsem poznala bezpočet fen, které prostě nemohou být ve společnosti jiné feny, nebo fen - dříve či později stejně dojde ke konfliktu. A čím ostřejší plemeno máte, tím to platí více! Samozřejmě ale nic se nemá přehánět a i psům z kotců je třeba věnovat svůj čas, je dobré si je brát i do bytu, mezi lidi apod., aby se dobře socializovali. Staří výcvikáři mívali psy na výcvik hlavně v kotcích, protože takový pes se vždy těšil na jejich přítomnost a snažil se ve výcviku více než ten, který je se svým pánem neustále a není mu to vzácné. Pes v kotci je také více odpočatý a na práci se těší. Pro loveckého psa není zanedbatelný ani ten fakt, že je otužilejší. Také jsem zjistila, že máte-li velkou zahradu a více jak 2 psy, kteří se po ní mohou volně pohybovat, vytvoří smečku a udělají si ze zahrady svůj lovecký revír a Vás už vlastně ani nepotřebují. Což není dobrý základ pro výcvik loveckého psa. Takže naši psi se mohou pohybovat po tak dost velkém pozemku, ale vždy pod naším dohledem.

Mnoho lidí má pejska na volno na dvorku či zahradě, někde u zdi, nebo rovnou "na place" má boudu. Myslím, že i takový pes by měl mít kotec, nebo alespoň nějaký zastřešený přístřešek. Podle mne není dobré, když je bouda přímo venku - vystavená "větru, slunci a dešti". Konec konců, pes může mít ten kotec většinou otevřený, aby se mohl volně pohybovat. V létě nebude jeho bouda rozpálená sluncem, v dešti a sněhu je i dobré psa spíše do kotce zavřít, aby byl v suchu. Pes, který sotva vystrčí nohu z boudy, stojí v mokru, musí mít mokro i v boudě a přinejmenším trvá dlouho než mu bouda vyschne. Pes je také nucen být zalezlý v boudě (nechce-li být na dešti), zatímco pes v kotci klidně sedí i před boudou a pozoruje okolí. V životě jsou i situace, kdy psa prostě musíme někam zavřít (návštěva, práce na zahradě, při které by pes mohl přijít k úrazu....). Pro takové případy je kotec také velmi vhodný.

Jak má kotec vypadat?

Důležité je, aby kotec poskytoval závětří, ale i dostatek slunce s možností úkrytu ve stínu. Ideální je, když jsou plné 3 stěny, pes je chráněn před větrem. V případě více kotců vedle sebe je to i nutnost, protože ne všichni psi se snáší. Kotce stavíme na mnoho let, tedy pro více generaců psů, a jsou-li tihle současní spolu kamarádi, ti další už kamarády být nemusí. Zažila jsem hodně případů, kdy se drželi psi za čumáky skrz pletivo a rvali se do krve, nebo jeden druhému rval nohu, kterou ten první neprozřetelně prostrčil pletivem. Je proto dobré přepážky mezi kotce dělat plné, a to od podlahy po strop, nejlépe z prken, které k sobě těsně přiléhají. Sebemenší škvíra znamená, že se pes právě v tom místě bude snažit udělat větší díru. Příčné hranoly, na kterých prkna drží, je dobré oplechovat. Kotec také má být zastřešený - celý! Pokud zastřešíme jen část kotce, pes nebude v suchu. V případě dešťů nebo sněhu se pohybuje stále ve vodě, kterou roznáší na packách po celém kotci i do boudy. A pokud někdo ponechá třeba část podlahy hliněné, tak to je úplná katastrofa, pes se navíc brodí v bahně, v létě vyhrabává díry a leží v prachu, když se tam občas vyvenčí, tak po čase je ta půda hodně cítit. Pak asi nezbývá než jednou za čas hlínu "odbagrovat" a navézt novou... Podobně nehygienické, i když pro psa asi nejpříjemnější, jsou podlahy ze dřeva. Prakticky se udržovat nedají, za chvíli nasáknou močí a zápach se šíří do okolí. Proto většina chovatelů má podlahu betonovou. Tu je dobré ale doplnit dřevěnými podlážkami, na kterých psi rádi leží. Já podlážky nedávám před boudu (jak vidím často na fotografiích), ale ke vchodu do kotce, kde psi opravdu rádi leží, protože mají přehled. V létě tam potom "dosáhne" slunce, takže se mohou vyhřívat. Podlahu je nutno vyspádovat do odtokového žlábku. Udělala jsem ho přes všechny kotce vzadu, ale asi by bylo lépe kotec vyspádovat dopředu a žlábek udělat těsně před kotci (taky jsem to už tak viděla). Stalo se mě totiž, že právě v tom žlábku si dva sousední psi natrhali čumáky. Musela jsem tam dát zábrany, ale to zase ztěžuje odtok vody. Dobré je podlahu udělat také třeba z dlažby teraso. Také by asi nebyly marné na podlahu gumové rohože pro skot, ale s tím nemám zkušenosti. Přední stěna kotců je z pletiva, doporučuji betonářské kari sítě s oky 10 x 10 cm. Do výšky 50 cm mám navařenou síť dvojitě, vzniknou tím oka 5 x 5 cm, je to kvůli stěňatům, aby nemohla prolézt ven. Dají se koupit ale už i hotová pozinkovaná čela s dvířky na kotce, vypadá to dost dobře, ale je to více finančně náročné. Obyčejné pletivo je k ničemu, dřív nebo později ho nějaký pes určitě rozpáře, navíc psi často skáčí na dveře a tohle pletivo je po čase vyboulené a nevzhledné.

Bouda pro psa

(Ilustrační fotografie ve fotogalerii – záložka vpravo pod PORADNA!)

V každé knížce o chovu psů se dozvíme, že bouda má být tak velká, aby se pes v ní mohl postavit a pohodlně natáhnout. Já jsem dospěla k názoru, že pes v boudě moc nestojí, ale spíše leží, tudíž je zbytečné dělat boudu příliš vysokou. Je třeba myslet na to, aby bouda psovi umožnila dostatek tepla v zimě, a to se celkem vylučuje když ležící pes zabere výšku prostoru např. 30 cm, ale má nad sebou dalších zbytečných např. 60 cm. V létě psi boudu ani moc nevyužívají, většinou leží nataženi na boudě, nebo před boudou na zemi (na dřevěné podlážce, v horku raději i na betonu). Takže hlavním cílem boudy je pouze zajištění tepla v zimě. A pes v zimě navíc neleží v boudě natažený, ale spí stočený do klubíčka, takže zabírá jen minimální prostor. Bouda by měla mít především izolaci z dvojitých stěn vyplněných polystyrenem. Osvědčilo se mě dělat boudy z prken, polystyrénu o síle 3-5 cm a vnitřní stěnu dělám z voděodolné překližky. Většina psů, když se nudí, tak má tendence vnitřní stěnu škrábat a kousat, ale kousat překližku, to prostě nejde. Rozměry (vnější) boudy pro jezevčíka nebo teriéra jsou zcela dostačující 50 x 80 x 50 cm (šířka x délka x výška). Na podestlaní boudy je vhodná jedině sláma. Seno a staré hadry brzy navlhnou a plní kontraproduktivní funkci – vlhká podestýlka nezajistí teplo a naopak napomáhá plísním. Psovi nevadí zima, ale vlhko a průvan. Je-li bouda umístěna v kvalitním kotci, není potřeba, aby měla „předsíňku". Psi rádi leží na boudách, mají výhled a není jim zima od země. Proto dělám boudy s rovnými střechami a na střechu dávám PVC, které olemují plechem (mnozí by ho brzy orvali), což umožňuje snadnou údržbu. Dobrou „vychytávkou" na vchodě do boudy pro psa je tzv. „klapačka“. Někteří chovatelé zavěšují na vchod do boudy starý koberec, hadr apod. Většina psů brzy tyto věci serve a navíc nejsem tak přesvědčená, že skutečně zamezí pronikání zimy do boudy, zejména pro to, že pohybem psa zůstává takový závěs většinou někde více, či méně poodhrnutý. Klapačka je naprosto spolehlivá a bezproblémová. Nejprve jsem je dělala ze dřeva a oplechovala, ale později jsem „objevila“ úžasný materiál – plast na výrobu např. bazénů. Klapačku dělám do rámů – kdyby ji pes náhodou přece jen zničil, stačí odšroubovat a vyměnit (naši psi ale zatím nezničili ani jednu). Je potřeba, aby klapačka měla po svém obvodě mezeru cca 1 cm. To proto, že kdyby byla vyrobená těsně, tak se v boudě hromadí příliš mnoho vlhkosti z dechu psa. Ve velkých mrazech potom stéká vlhkost po vnitřní straně klapačky a ta dole přimrzne, takže se pes nedostane ven. Na léto zajišťuji klapačku otevřenou. V zateplené boudě s klapačkou přežijí v pohodě i -20 °C krátkosrstí psi jako jsou výmarští ohaři. Bouda s volným vchodem podle mne vůbec nezajistí psovi teplo a - po pravdě - moc nechápu jak v takové boudě jakýkoliv pes přežije arktické mrazy. I když člověk bude sedět v obýváku (a ještě u rozpáleného radiátoru) a otevře si okno, už za chvíli mu bude zima. Pes v boudě bez klapačky má "okno" otevřené stále.
Důležitý je také rozměr vchodu do boudy. Řekla bych, že čím menší, tím lepší. Pro jezevčíky a teriéry se mi osvědčují rozměry 23 cm šířka x 20 cm výška (vnitřní rozměr!). Jestliže norník proleze norou 20 x 20 cm, neměl by tento rozměr být problém. Šířku volím větší jen z jednoho důvodu – aby klapačkou prolezla i březí fena se svým velkým objemem břicha. U dogy mám vnitřní rozměr vchodu 46 x 39 cm, u výmarského ohaře 40 x 29 cm. Je zbytečné dělat vchod do boudy větší. Viděla jsem vchody (hlavně u velkých plemen), kdy pes do boudy takřka vzpřímeně prošel. Vzhledem k tomu, že na vchodě nebyla žádná klapačka, je mi takto umístěného psa v zimě opravdu líto. Bouda není o tom, aby pes do ní pohodlně vkráčel, bouda musí vždy a pouze zajistit teplo v zimě!!!
V zateplených boudách mám i v zimě štěňata od stáří 14. dní. Štěňátka se také naučí klapačku používat. Kritický moment ale nastává, když štěňátka začínají vylézat z boudy a ještě se neumí tak dobře vracet, pak může být klapačka problém. To se snažím eliminovat tím, že dělám vchod do boudy tak vysoko, aby spodní hrana byla tak 10 - 12 cm nad podlahou boudy. Tím pádem štěňátka nemají fyzicky na to, aby z boudy vylézala zbytečně brzy. Až když jsou starší a fyzicky obratnější a dokáží tuto překážku překonat, potom jim to ještě usnadním tím, že z každé strany vchodu dám cihlu a vylézání a navracení se do boudy je pro ně úplnou hračkou. Boudy nestavím přímo na zem, ale podkládám je např. trámky. Potom je dobré ještě kolem dokola orámovat spodek boudy prknem. Vyplatí se to, protože se nemůže stát, že by pod boudu zalezlo malinké dezorientované štěně (v zimě by mohlo i umrznout). Ovšem toto orámování odstraňuji po štěňatech. Při trvalém orámování se totiž běžně stávalo, že se pod boudou usadily myši. Společnost psů jim vůbec nevadila - vždyť se na ně nedostali.

Docela dobrou zkušenost jsem udělala s boudami ze "Zoohitu". I když tyto boudy, soudě podle šindelové střechy, jsou asi určené na ven (ale zřejmě tak do Afriky), jsou do našich zimních podmínek nedostatečně zateplené, takže jsou takového typu "DODO", tedy dodělej doma. Nemají izolaci, klapačku, někdy je potřeba i oplechovat hrany, když v ní bydlí nějaký trhač. Ale jako základ pro další dodělání jsou dobré.

A ještě jedna praktická zkušenost potvrzující moje rady: moje výmaračka před lety dostala boudu po větším plemeni. Ačkoliv fena v zimě dostávala dvojnásobnou porci krmení než v létě, tak stále nebyla v dobré výživné kondici. Potom mne napadlo jí boudu zmenšit. Najednou i v -15oC jí stačila porce krmení jen o málo větší než v létě a fena má kondici dobrou, skoro až blahobytnou.

Bouda pro dogu, aneb - jak na otlaky?

(Ilustrační fotografie ve fotogalerii – záložka vpravo pod PORADNA!)

Jak známo, dogy a další molosoidní plemena, hodně trpí na otlaky kloubů, především loketních. Není to nic hezkého a v pokročilém stádiu to představuje i úmorný zdravotní problém. Základem je, aby pes ležel na měkkém. Mnozí to řeší pořizováním stále nových a nových matrací. Ale kde je pořád brát? Naše doga by měla jednu matraci tak na 2 dny. Na nové by mě asi nestačil plat a vymetat sběrné dvory a tahat domů matrace znečistěné kdo ví čím taky není asi to pravé ořechové. A co když je pes vlhký? Matrace, zvláště ta molitanová, vlhkost pěkně nasaje a na mokrém ležení pes nebude. Takže tento systém jsem zavrhla. Matrace se také hodí spíše do bytu, ale naše doga nežije v bytě, domů chodí jen na návštěvy, ale venku v kotci, který má většinou otevřený a má k dispozici zahradu. Ve skutečnosti hodně času prospí - ve své boudě. Výrobě boudy jsem proto věnovala mimořádnou pozornost.

Základ boudy (polotovar) jsem zakoupila hotový - manž. Lukešovi v Rakovníku dělají boudy na míru, podle individuálních požadavků, za rozumné peníze a ještě je s nimi perfektní domluva. Vnější rozměr této boudy je 160x100x90-výška. Holou boudu bez předsíně (u boudy v kotci je předsíň zbytečná), s dírou pro okno a pouze se zatepleným stropem jsem dopracovala takřka k dokonalosti - alespoň dle mých představ a zkušeností.

Nejprve bylo nutno na jednu stranu namontovat 2 kolečka a na druhou madla. Vím kolik taková velká bouda pro dogu váží (hlavně po finálním dodělání) a vím, že potom už s ní nikdo nehne a budu-li chtít alespoň občas pod ní uklidit, tak se to prostě bez koleček nedá.

Po té jsem polystyrenem 4 cm zateplila stěny, zaklopila jsem je osvědčenou voděodolnou překližkou. Na jednu boční stěnu jsem namontovala topnou rohož a zakryla ji opět překližkou s otvory, aby ji doga neztrhla. Topení jsem dělala jen pro případ velkých mrazů, pokud by si náhodou doga nestačila boudu sama "vytopit", nebo pro případ odchovu štěňat - pokud by to bylo potřeba. V boudě je pro kontrolu i teploměr, takže vím, že přitápění zatím nebylo potřeba, neboť teplota v boudě je stále 10 - 20 stupňů, i když venku už bylo i 10 pod nulou. Asi lepší by bylo vytápění v podlaze, ale toho jsem se trochu bála, protože už se mě stalo, že se podlahové vytápění nějak pokazilo a že jsem si toho náhodou všimla včas, tak jsem štěňata zachránila od popálenin. Také v případě poruchy se topná rohož na stěně snadno vymění, lépe než rozebírat celou podlahu.

Vchod do boudy jsem na výšku od spodu zmenšila. Byl stejně zbytečně vysoký a zbylo alespoň dost místa na zvýšený práh, který je nutností, aby fena nevycourala všechnu podestýlku. Rozměr vchodu je nyní 46 x 39 cm. Klapačku jsem tentokrát nedělala z plastu, ale rám z latí, vnitřek polystyren 3 cm, obě strany zaklopené voděodolnou překližkou.

Do čelní stěny boudy jsem zamontovala i kvalitní izolační plastové okno (60x60 cm) na otevírání. Jednak, aby doga nemusela v zimě zbytečně vycourávat teplo, když bude chtít vidět ven, a jednak mě to usnadňuje čištění boudy a později třeba i kontrolu štěňat. Nemusím otevírat střechu, vyvětrávat všechno teplo během pár vteřin a ještě se do boudy nořit jako do bazénu.

Nejdůležitější byla výroba podlahy. Zaklopit ji dřevem, nebo překližkou by znamenalo mít zaručeně u dogy otlaky. I když na podestlání používám slámu, většina psů (a doga není výjimkou) si ve slámě vyhrabe až na podlahu jakýsi pelech, do kterého se stočí, takže více méně stejně leží na tvrdém podkladu. A tak jsem přemýšlela, jak to vyřešit. Na podlahu jsem dala polystyren 5 cm (ten modrý, na fasády, je totiž tvrdší a nebude se tak rychle drolit a tak rychle se neproleží). Na polystyren jsem položila desku z polyethylenové (PE) pěny tl. 4 cm, která má rozměry 1,2x2m, tedy bylo nutno ji oříznout na patřičný rozměr. Horní vrstva a zároveň zaklopení podlahy je z té nejsilnější plachty, co se používá na kamiony. Tuto plachtu jsem vytáhla cca 10 cm na stěny, kde jsem ji přichytila kolem dokola dřevěnými lištami (což se ukázalo jako chyba, takže co nejdříve jsem lišty musela oplechovat, příště by bylo lepší plachtu rovnou přichytit např. nějakým železným "učkem"). Stejným způsobem jsem vyrobila i lehátko do výběhu. Doga na něm ráda leží - lehátko je měkké a také zvýšené na nohách (jako postel), takže má rozhled. Plachta je natolik pevná, že odolává drápům i zubům (tedy zatím - už půl roku). Navíc je to i velmi hygienické - stačí občas utřít vlhkým hadrem.  

V zájmu objektivity musím říct, že v létě doga přece jen ležela častěji na betoně, protože lehátko, i když bylo ve stínu, bylo teplejší než betonová podlaha. A tak se lehké otlaky ukázaly. Nicméně od podzimu do jara leží doga buď doma na koberci, venku na lehátku, nebo v boudě a otlaky úplně zmizely. Samozřejmě, že co platí u mého psa, nemusí platit na jiného. Četla jsem v diskusích o několika případech, že pes ležel na měkkém a přesto otlaky měl. 

Pes v zimě

V souvislosti s velkými mrazy se na různých diskusních fórech rozvinuly debaty na téma "co se psem v zimě"? Můj názor a zkušenosti jsou tyto: především je potřeba se rozhodnout jestli náš pes bude "bytový" (někdy jiná možnost není), nebo "venkovní". A když bude venkovní, tak i v zimě! Máme-li tu možnost, je lepší když je lovecký pes "venkovní". Pak určitě není zchoulostivělý a své povinnosti loveckého psa zvládá lépe. Nejhorší ale je když lidé psy polidšťují a jednají v duchu "podle sebe soudím Tebe". Takže mají psa sice venku, ale když přijdou mrazy, berou ho domů (třeba na noc), protože je mu - chudákovi - zima. To je ale to nejhorší zlo, které mohou svému psu udělat! Rozdíl teploty venku a v bytě může být i desítky stupňů a pro organismus psa to znamená teplotní šok, se kterým se musí vyrovnat. Mnohem lepší je "venkovnímu" psovi zajistit takové podmínky, aby bez úhony přečkal i ty největší mrazy venku. Prvotním předpokladem je dobrý kotec - tj. zastřešený a s pevnými stěnami ze 3 stran. Ideální na zimu je ještě čelní otevřenou stěnu zakrýt např. sklem, průhledným plastem apod. Dalším předpokladem je opravdu kvalitní bouda (viz moje pojednání o boudách na této stránce), tak akorát velká (spíše trošku menší než větší), zateplená bouda s klapačkou na vchodu a kvalitní podestýlkou - výhradně slámou. Slámu je dobré v mrazech často měnit (tak 1x týdně), protože časem je z ní drť a prach a taková sláma nemá žádné izolační vlastnosti. Nejsem příznivcem vytápění boudy (s výjimkou u malých štěňat a velmi starých psů), které - dle mého názoru - nemá jiný význam, než že pes zchoulostiví a pak je mu venku stejná zima, jako tomu „bytovému“.

Velmi důležité je v zimě krmení. Pes spotřebuje v zimě mnoho energie na vlastní "vyhřívání" organismu, proto v zimě musí být krmení více a kvalitnější. Myslím, že není od věci se inspirovat u musherů a eskymáků, kteří mají zkušenosti s krmením saňových psů v polárních krajinách. Pokud teplota klesne pod 0oC, tak nedávám suché granule, ale namáčím je do horké vody (než krmení psům podávám, je teplota tak akorát). Samozřejmostí jsou kvalitní granule, zátěžové, minimálně prémiové řady. Dále psům do krmení přidávám vařené maso s vývarem, když není maso, tak vyškvařený hovězí lůj, nebo alespoň obyčejné neslané vyškvařené vepřové sádlo. Je potřeba vyzkoušet množství, aby psi neměli průjem. Tím, že krmení dávám namočené, psi nemají potom tak velkou spotřebu vody, která je venku stejně zamrzlá. Nicméně teplou vodu k napití podávám 2x denně. V mezičase, mají-li žízeň, nezbývá jim než lízat zmrzlou vodu v miskách, ale zjevně jim to moc nevadí. Dobře živený pes v pořádném kotci a zateplené kvalitní boudě bez úhony přežije i ty největší mrazy, a to dokonce i když je krátkosrstý!

Přeprava psů v autě

Téměř ideální je mít auto combi, vzadu přepážku a pes má svoje pohodlí. Nicméně i toto má své úskalí - pokud máte psa, který vše zničí - hlavně když jej necháte chvíli bez dohledu! A tak jsem se i já dopracovala několikrát k vytrhání tapecírování střechy, přívodu elektriky k zadním svítilnám apod. Když jsem potom byla nucena vézt třeba 2-3 psy, kteří se zrovna nemilovali, stávalo se, že jsem musela po cestě zastavovat a řešit jejich konflikty, což nebylo vždy třeba i bezpečné. A tak jsem dospěla k názoru, že jediná možná přeprava je mít psy v přepravkách. Samozřejmě, že přepravka musí být dost velká, aby byla pro psa pohodlná, pes přece není sardinka! Myslela jsem si nejprve, že pes bude trpět, ale opak byl pravdou. Psi brzy pochopili, že když budou v přepravce, že se pojede na výlet. Po pár výletech do přírody už sami lezou do přepravky a vůbec jim to nevadí. Dnes už to učím malinká štěňata, že kamkoliv jedeme, vždy v přepravce a není s tím sebemenší problém. Časem jsem zjistila, že přepravka je i neocenitelná pro mnoho dalších situací, např. výstavy! Pes je pohodlně ve své boudičce, není okopáván procházejícími diváky, není atakován ostatními psy. Navíc pes spolehlivě "zaparkovaný" v přepravce může být takto odložen u kruhu a já se mohu jít podívat i k sousednímu kruhu na jiné pejsky, mohu si jít koupit občerstvení, na které mám 2 ruce a ne jen jednu, protože druhou musím neustále ovládat svého psa. Tímto způsoben lze také bezpečně převážet i několik nenávidějících se jedinců. A další neocenitelná výhoda přepravky v myslivecké praxi - když psa konečně dostanete z nory, kde třeba desítky minut bojoval se škodnou, tak každý, kdo to zažil, ví, jak takový pes vypadá. A psa v tomto stavu si pusťte do auta, třeba i na sedačky! Já psa zavřu do přepravky a auto je čisté (pravda, trochu páchne, ale to vyvětrá!). Doma vykoupu psa a umyji přepravku a je problém vyřešen. Lepší než drhnout celé auto!

Výcvik psa pomocí píšťalky

Na toto téma mě přivedl dotaz z kynologické poradny na stránkách čas. Myslivost, kde se někdo ptal jestli psa cvičit s píšťalkou, příp. jakou, nebo bez píšťalky. Moje rada je - loveckého psa vždy s píšťalkou! Prošla jsem si obdobím, kdy jsem myslela, že nejdokonalejší píšťalkou je ultrazvuková. Po chvíli používání jsem dospěla k názoru, že je ta nejhorší. Nejen, že já sama neslyším jestli píská, což je důležité v zimě, kdy i obyčejná píšťalka občas "zamrzne" a prostě z ní zvuk nevyloudíte, ale - jak jsem zjistila - ani psi na ni nereagují v situaci, kdy je vítr, nebo jsou více vzdáleni. Používám od té doby píšťalku, která vydává 2 zvuky a je slyšet do daleka. Jedním zvukem ovládám svoje psy na povel "ke mně" (2x krátce) a změnu směru 1x středně dlouze (+ ukázání žádoucího směru). Ten druhý tón píšťalky využívám pouze u psů, kteří mají naučen povel "daun" (ohaři, křepeláci), kdy dlouhý ostrý hvizd znamená právě jen ten jeden povel - "daun". Je důležité používat vždy jen jednu píšťalku a nemást psa tím, že občas (když zapomeneme píšťalku doma) pískáme na ústa či prsty. Pokud se mě to někdy stane, že zapomenu píšťalku, raději volím povely ústní. Pes má znát jen jediný zvuk (případně dva zvuky) vyluzované stále stejně stejnou píšťalkou. Je to velmi důležité na honě, kde pes potom není dezorientován pískáním ostatních vůdců na svoje psy. Je pochopitelné, že svoji píšťalku na psy hlídám jako oko v hlavně. I přesto jsem píšťalku jednou ztratila. Trvalo to téměř 3 týdny, než si psi zvykli na novou.

Odchov štěňat a vše okolo

Porod štěňat

Fena je březí 57 – 69 dní. Poslední léta si vedu záznamy o porodech, většina fen rodí mezi 61.- 63. dnem březosti. Za 33 let chovatelské činnosti jsem zažila jen jeden porod v 57. dni a jeden v 69. dni březosti.

Někteří chovatelé nechávají porod „na přírodě“, většina fen jistě zvládne porod sama a bez pomoci. Ale ne vždy je to dobrý přístup. Třeba u fen, které rodí poprvé (některá hned nepochopí, že musí štěně zbavit plodových obalů a to se udusí). Nebo když při porodu nastanou komplikace. Je potom možné očekávat ztráty na štěňatech, někdy může dojít i k úhynu feny. Já se snažím být vždy u porodu feny přítomna, ale stalo se mě 2x, že jsem nestihla začátek.

Na porod je potřeba se připravit. Především připravit pro fenu vhodné místo, tzv. porodnici. Na porodnici je třeba zvyknout fenu několik dní před předpokládaným porodem.

Dlouho jsem porodnici měla v kotelně. Porodnice se skládá z boudy a jakéhosi minivýběhu – ohrádky před boudou. Výběh se totiž hodí v případě, že nevystihneme začátek porodu, fena si totiž nemůže najít jiné (z jejího pohledu vhodnější) místo k porodu. Jednou jsem nechala fenu před porodem volně v bytě, než jsem přišla z práce, tak fena začala rodit, ale její pelíšek v předsíni se jí nelíbil, tak si „ustlala“ na sedačce v obýváku, kterou zcela zdemolovala, roztrhala i molitanové matrace, sedačku jsme museli vyhodit. Podruhé jsem měla jinou fenu v kotelně, a ta si zase usmyslela, že bouda není dost dobrá a vyhrabala si noru v uhlí. Tak to jsou jen příklady z praxe, proč je dobré feně omezit prostor pro porod. V boudě je topný koberec a na něm obyčejný umělohmotný „kalfas“, taková druhá vnitřní bouda s vyříznutým vchodem pro fenu (bouda je velikostně uzpůsobená velikosti kalfasu). Protože feně při porodu odchází poměrně velké množství plodové vody, je ten kalfas nutností, aby se vlhkost nedostala do topného koberce, a také aby fena koberec nezničila. Přicházející porod je totiž signalizován tím, že fena je nervózní, hodně dýchá, protože má horečku, a často hrabe, snaží se udělat si jakési „hnízdo“, někdy i trhá vše, co má v dosahu.

Protože porod je několikahodinová záležitost a nebavilo mne se třeba celou noc kroutit na židli v kotelně, od jisté doby beru feny na porod do bytu, kde umístím velkou klec, na dno dávám vytápěcí podlážku. Mezi porodem jednotlivých štěňat je možné si lehnout, dívat se na televizi, pít kávu... prostě je to pohodlnější. Fenu se štěňaty nechám v bytě 5 - 10 dní, potom je stěhuji buď do kotelny (je-li hodně velký mráz) nebo rovnou ven do kotce. Ale i ty z kotelny v zimě pakuji v nejpozději v 5. týdnu ven. Štěňatům nevadí mráz, ale vlhko a průvan.

K vlastnímu porodu je dobré si připravit: nůžky (na přestřižení pupeční šňůry), papírové utěrky (nebo ubrousky), starý ručník, nebo nějaký čistý hadr, kýbl na odpadky a stará prostěradla. Na porod feně dávám do porodnice staré prostěradlo, které jí vyměňuji vždy po 2 narozených štěňatech. Vlastní porod začíná děložními stahy, fena tzv. tlačí. Od chvíle, kdy začne tlačit, do vypuzení štěně může uběhnout několik málo minut, nebo i 2 – 3 hodiny, takže i intervaly mezi jednotlivými štěňaty jsou různě dlouhé. Normální je, že fena chvíli tlačí, potom třeba odpočívá, hrabe a zase tlačí, tento cyklus se třeba i několikrát opakuje, než konečně štěně přijde na svět. Není to tak, že fena zatlačí a štěně je venku, to se stává jen výjímečně. Za svoji praxi jsem nezažila porod např. 5-ti štěňat, který by byl kratší než 6 hodin, moje fena dogy rodila 10 štěňat 16 hodin. Někdy je těžké určit, jestli prodleva mezi štěňaty je ještě normální, nebo jde už o problém. A problém nastává v situaci, kdy je některé ze štěňat tak velké, nebo v tak špatné poloze, že ho fena nemůže vypudit a potom je na řadě kontaktovat veterináře. Někdy je vidět, že z feny vykukují nožičky, nebo čumák štěněte, ale stále se ho feně nedaří vypudit. Pak je na řadě naše pomoc, abychom štěňátko vytáhli. Samozřejmě s citem. Problém je většinou v tom, že štěně dost dobře uchopit nelze, protože jak je mokré, tak hodně klouže. Chce to trochu cviku.

Štěně z feny vyjde v plodovém obalu a někdy i s placentou. Snažím se ihned strhnout obal z hlavičky štěněte, kterou co nejdříve osuším papírovou utěrkou nebo ubrouskem, zároveň se snažím vytlačit vodu z nosu a vytřít tlamku štěněte. Papírovými ubrousky to dělám proto, že žádný textil nesaje tak rychle a dokonale. Teprve potom odstraním plodový obal ze zbytku těla štěněte a přestřihnu pupeční šňůru asi cca 1 cm od těla štěněte. Placentu vyhodím spolu s použitými papírovými utěrkami do připraveného kýble. Někdy štěně vyjde bez placenty, pupeční šňůra se přetrhne sama při porodu, tak ji potom jen zastřihnu – pokud je dlouhá – na ten 1 cm. Nic nepodvazuji ani nedezinfikuji. Štěně zabalím do připraveného ručníku, aby neklouzalo v ruce, pevně ho držím s podepřenou hlavičkou a několikrát s ním prudce švihnu hlavou dolů, abych dostala ze štěněte případné zbytky plodové vody, které mohlo vdechnout. Tento akrobatický cvik pro nezasvěcence vypadá dost surově, ale má své opodstatnění. Teprve potom dám štěně feně, která si ho olíže, případně se štěně už snaží od feny napít.

Když nevyjde placenta se štěnětem, měla by vyjít při dalším cyklu tlačení feny. Feny se snaží ji ihned pozřít, ne vždy se tomu podaří zabránit. Jestli má fena placentu pozřít, nebo nikoliv, na to jsou různé názory. Např., jsem někde četla, že pozření placenty podporuje tvorbu mléka, je zdrojem užitečných látek pro fenu apod., ale já si to nemyslím. I když v přírodě samice odstraňují placenty běžně, já mám zkušenost takovou, že pokaždé, když se feně podařilo sežrat více placent, tak dostala akorát průjem. Snažím se vždy placenty vyhazovat, ale někdy je fena rychlejší, takže stejně nějakou sežere.

Vzhledem k tomu, že fena při porodu je nervózní, pořád hrabe, občas z ní teče další plodová voda, tak štěňata u ní po dobu porodu nenechávám. Když štěně porodí, nechám je u feny do té doby, než se začne připravovat na porod dalšího štěněte. Potom štěně odeberu a dávám je do připravené papírové krabice, kterou mám buď na teplém radiátoru, nebo ji ohřívám nějakým teplometem, dobrá je třeba i zavěšená žárovka apod. Štěňata se chovají podobně jako kuřata – stahují se ke zdroji tepla. Když jim je zima, tak se tisknou k sobě a nespokojeně a dost hlasitě kňučí – podobně když je jim vedro, tak také kňučí a přitom dýchají s otevřenými tlamičkami. Do krabice postupně přidávám další narozená štěňata, která tam pěkně oschnou a v klidu spí. Matce je dávám až po skončení porodu, není třeba se bát, že by pošla hlady, i když porod trvá několik hodin.

Nejtěžší na porodu je poznat, kdy je vlastně konec a mnohdy to nepoznám ani po létech praxe. V knihách píší všelijaká moudra – že se fena uklidní, lehne si a dá štěňatům pít… No, už několikrát se mě stalo, že fena se takto pohodlně uložila po mnoha hodinách porodu, od posledního štěněte uběhly třeba 3 – 4 hodiny, takže jsem „prohlásila“ porod za ukončený. Třeba jsem šla i v klidu spát a ráno jsem se nestačila divit, že přibyla další 2 štěňata.

Po skončení porodu odstraním z porodnice prostěradlo (stejně je mokré a špinavé) a zapnu vyhřívání. Štěňata dám k feně. Tím, že jim vyhřívám podlahu, cítí se štěňata komfortně. Není třeba podestýlat nějaké hadry. Jednak jsou brzy mokré a špinavé, ale hlavně hrozí riziko, že fena bude tak poctivě přestýlat svůj pelíšek, že některé štěně se nějak do hadru zamotá a fena ho potom zalehne. Teplá podlaha z umělé hmoty zajišťuje i čistotu štěňat, které fena bez problémů zajistí. Stačí porodní boudu 1x denně vytřít vlhkým hadrem. Štěňatům topím tak první 3 dny v létě, týden v zimě, potom topení vypínám. 

Fena, která je zvyklá být celoročně venku, je značně otužilá, takže teplo, které musíme zajistit štěňatům, jí obvykle nedělá dobře. O to víc pije, takže je nutné, aby měla k dispozici hodně vody. S tím samozřejmě souvisí i zvýšená potřeba venčení feny. Jinak po porodu podávám feně vývar s masem, nejprve řídký, od druhého dne hustější, třeba s těstovinami, nebo rýží. Stabilně má matka k dispozici kvalitní granule. Pokud fena kojí, je potřeba, aby měla tolik krmení, kolik sama chce.

Samostatnou kapitolou je eklampsie u fen.

Je to akutní onemocnění laktujících zvířat provázené neklidem, svalovými křečemi až poruchou vědomí a někdy (často) může skončit i úhynem. Podstatou vzniku eklampsie je prudké snížení vápníku v krvi (hypokalcemie) v důsledku jeho přechodu do mléka. Přemístění vápníku z pohotových, snadno dostupných rezerv, jako je např. svalovina, kde působí coby prostředník svalového stahu, má za následek klinické projevy onemocnění.

Nadměrný přísun vápníku během březosti se může negativně projevit právě po porodu. Pokud krmíme bez přídavků vápníku, organismus je nucen reagovat na aktuální množství vápníku v potravě. Při nedostatku vápníku se aktivuje systém ledviny - vitamín D, který zajistí zvýšené vstřebávání vápníku ve střevech nebo systém příštítných tělísek - parathormon, který je odpovědný za uvolňování vápníku z kostí.

V opačném případě, tedy pokud je vápníku nadbytek, se aktivuje vylučování kalcitoninu z příštítných tělísek, který naopak podporuje ukládání vápníku do kostí. Pokud je však vápník podáván dlouhodobě v nadbytku, je přirozené hospodaření s vápníkem narušeno. Dochází ke zpomalení aktivace jeho rezerv („zleniví“).

Průběh onemocnění je rychlý! Od prvních příznaků po rozvinutí celkového onemocnění může uběhnout 15 minut až několik hodin. Proto by mělo být ošetření u veterináře provedeno ihned po rozpoznání hlavních příznaků.

Základním krokem je nitrožilní (intravenózní) podání vápníku ve formě infuze. Aplikace musí být provedena pomalu a lékař kontroluje neustále srdeční činnost fenky. Poté je vápník do těla dodáván buď injekčně nebo častěji perorálně, tj. do krmiva. U matek, které dobře reagovaly na léčbu a jsou stabilizovány, lze přikládat štěňata na pár minut za cca 12 hodin po ošetření.

Většinou se doporučuje dočasný/trvalý odstav štěňat (převedení na umělou výživu) a pod matkou se ponechává pouze 1 štěně. Fence je nasazena vhodná dieta (bez mléka a tvarohu!), je nadále pod dohledem. Lékař doporučí vhodnou stravu pro matku i štěňata, poradí s následnou péčí a dobou odstavu.

Setkala jsem se s eklampsií několikrát, poprvé to byl pro mne šok, nedokázala jsem ihned odhadnout, o co jde, takže u feny se docela rozvinuly všechny příznaky, včetně křečí, a nebyl to hezký pohled. Po podání injekce se stav feny zázračně rychle znormalizoval. První 3 dny jsem přikládala štěňata jen po chvilkách k feně, potom již se o ně normálně starala. Dnes již většinou dokáži na feně poznat přicházející eklampsii a podáním 3 tablet vápníku zabráním rozvinutí choroby. Také se již snažím eklampsii předcházet. Moje feny (ani březí ani kojící) zásadně nedostávají mléko ani mléčné výrobky, kojící feny jen občas trošku tvarohu. Fenám podávám v průběhu kojení (do 6. týdne stáří štěňat) vápník + zinek, a to 1 - 2 tablety denně (pro jezevčíky a teriéry, množství podle počtu štěňat). Možná je to u některých fen i zbytečné, ale do feny nevidím a je lépe problémům předcházet. Pokud by se eklampsie rozvinula v noci, ráno už by mohlo být pozdě.

Zánět vemene

u kojící feny je také potřeba sledovat, aby jí „neztvrdlo mléko“ což se může stát, když má fena mléka moc a štěňat málo a když štěňata nepijí ze všech struků stejně. Při začínajícím zatvrdnutí (většinou se projeví u jednoho nebo dvou struků) pomůže mléko odstříknout, v horším případě už je řešení věcí veterináře a léčby antibiotiky.

Odchov štěňat u chovatele

Zhruba do cca 3 týdnů věku nemá chovatel se štěňaty vcelku žádnou starost. Fena je čistí i krmí sama. Kolem 11. – 13. dne stáří začnou štěňata vidět. Podle toho, kolik má fena mléka a štěňat se rozhodnu, kdy začít přikrmovat. Obvykle to bývá ve 4.-5. týdnu stáří štěňat. Přikrmuji kvalitními superprémiovými granulemi pro malá štěňata, které rozmočím v teplé vodě na kaši. Nejprve je nutno štěňata trošku násilím k žrádlu přinutit, omáchat jim v krmení čumáky, většina se hned chytne a ví, co má dělat. V 5. a 7. týdnu je potřeba také štěňata odčervit. Od 6. - 7. týdne podávám 1x denně vařené maso s těstovinami, granule mají štěňata v suchém stavu stále k dispozici, stejně jako vodu. Problém nastává, když je matka příliš žravá a štěňatům žádné krmení nenechá. To je potom potřeba potravu podávat do tzv. krmítka, což je ohrádka z latěk, které jsou tak daleko od sebe, aby jimi prolezla štěňata, ale ne matka, a to ani jen hlavou. Samozřejmě ohrádka musí mít i strop, aby matka do ní nepřeskočila.

Štěňata odchovávám v kotci s přístupem do výběhu (pokud je sucho). V kotci podestýlám bezprašné hobliny. Nic lepšího jsem zatím nevymyslela. Pokud jsem nechala štěňata na holém betoně, neustále šlapala ve vlastních výkalech, podle toho i smrděla. I když jsem kotec čistila několikrát denně, všechno marné. Kotec jsem musela často i splachovat, jenže ten nestíhal ani vyschnout. A aby štěňata byla stále ve vlhku, to jsem nechtěla. Hobliny jsou ideální, vyberou se snadno znečistěné kousky a dosypou další. Štěňata jsou čistá, v suchu a nadto voní po dřevě.  

Štěňata je nutno odčervovat, a to i v případě, že matka prodělala odčervovací kůru před porodem. Já odčervuji nejprve pastou v 5. týdnu, v 7. týdnu, v 9. týdnu už práškem (pokud mám štěně ještě doma) a novým majitelům doporučuji odčervit štěně 14 dní po převzetí. Zároveň se štěňaty odčervuji i matku.

Podle chovatelského řádu mohou štěňata jít k novým majitelům nejdříve ve stáří 50 dní, obvykle ale dávám štěňata z domu o týden později.

Samostatnou kapitolou je očkování štěňat, na toto téma je opravdu velká spousta názorů. S mým postupem určitě nebude souhlasit řada chovatelů i veterinářů (otázkou je jestli veterinářům nejde spíše o peníze za vakcinaci). Já totiž nejsem přílišným zastáncem očkování, myslím si, že pro malinká štěňátka je to velká zátěž, zvláště když se do nich dává několik vakcin najednou. Za svůj život jsem se setkala (naštěstí) pouze s parvovirózou, ztráty na svých štěňatech jsem měla u 2 vrhů. Ovšem stalo se mě asi ve třech případech, že jsem koupila štěně od jiného chovatele (mnohdy bydlištěm dosti vzdáleného) a toto štěně parvovirózou u mne onemocnělo, a to přesto, že bylo (nebo mělo být?!) očkováno! Myslím si, že očkování není všemocné. Pokud si nechávám štěně z vlastního chovu doma, očkuji nejdříve ve 3 měsících, a to pouze dvojkombinací – proti parvoviróze a koronavirům. Kompletně štěně očkuji v půl roce. Štěňata, která prodávám, očkuji samozřejmě před odběrem, ale také pouze dvojkombinací a doporučuji majiteli, aby štěně nechal kompletně přeočkovat (kromě vztekliny, ta se očkuje v půl roce) ve 3 měsících stáří. Za celá léta se zatím nestalo, že by štěně ode mne u nového majitele onemocnělo.

Socializace a výchova štěněte

U psa platí, že co „do něj“ nedáme do 1 roku života, to už nedáme nikdy (nebo s velkými obtížemi a s nejistým výsledkem). Platí to jak o krmení, tak, a to HLAVNĚ, o socializaci. Asi je každému jasné, že vyvíjející se organismus štěněte potřebuje hodně kvalitní a výživné krmení. Důležitost socializace je ale někdy podceňována.

Většina kynologických knížek doporučuje pořízení si štěněte na jaře, je proto i dost dobrých důvodů. Pokud si ale mohu já vybrat, pořizuji si štěně nejraději na podzim, nebo v zimě. Je to proto, že štěně od malička do cca 6 měsíců žije s námi v bytě a téměř všude jezdí se mnou. A hlavně to „jezdí“ lze praktikovat v zimě, ale ne v létě. V zimě také mám na štěně více času, není tolik práce venku. Je to ale náročné – na každé venčení se musím pracně oblékat a vystrčit malinké štěňátko (i sebe) do sněhu a zimy (ještě žádné štěně, na rozdíl ode mne, ale nedostalo ani rýmu). Nicméně s malým štěnětem ani v létě stejně nelze chodit na nějaké dlouhé procházky, takže např. čtvrthodinový pobyt venku za účelem vyvenčení a proběhnutí štěněti stačí, zvláště když se štěně musí venčit několikrát denně. S troškou nadsázky říkám, že malinké štěně žije jen podle jednoho pravidla: buď spí, nebo čůrá. Socializaci štěněte v bytě považuji za základ. Televize, vysavač, pračka… to všechno jsou věci, které vydávají „divné zvuky“, na které si štěně nenásilně zvykne, což mu pomůže v dalším životě se lépe vyrovnávat s novými situacemi. Když jsem doma, tak se štěně pohybuje volně po bytě, pouze na noc a v případě, že se potřebuji krátkodobě vzdálit a nemohu ho vzít s sebou, mu pohyb omezuji. Pro ten účel mám v bytě velkou výstavní klec, do které ho zavírám. Útlocitné povahy asi budou tímto postupem pohoršeny. Nicméně klec je tak velká (např. na ovčáka), že pro malinké štěně je to vlastně takový kotec, kde má dost místa na vodu, granule, pelíšek, hračky, ale také noviny pro případ „havárie“. (Trošku odbočím: umísťování dospělých psů na celé dny, kdy jsou majitelé v práci, do klece, kde se mohou sotva pohnout, považuji za týrání zvířat!). Umístění štěněte do klece je bezpečné pro nás (že v bytě nic neznečistí, nerozkouše…), ale hlavně pro něj (že se nezraní, nebo i nezabije, kdyby třeba překousalo nějaké elektrické kabely). Je to zároveň i výchovné, štěně si zvyká, že někdy je omezováno v pohybu, nemá potom problém s přemístěním do kotce, nebo vůbec zůstat později samo v bytě. Některé štěně samozřejmě omezování zpočátku nenese dobře, ale po několika dnech si zvykne každé. Navíc štěně – stejně jako malé dítě – poměrně hodně spí, takže je i žádoucí, aby mělo občas patřičný klid.

Na jízdu autem zvykám štěně od malička. Štěně vozím v přepravce. Může se to zdát kruté, ale štěně není možné nechat běhat volně po autě z důvodu bezpečnosti a také už to dnes odporuje předpisům. Hlavně ovšem mohu přepravku zakrýt spacákem, takže štěně je vlastně v takové „boudičce“, kde má krásné teplo. To je v zimě důležité když musím ponechat štěně v autě (samozřejmě krátkodobě - do obchodu s potravinami, do banky, k lékaři apod. si štěně prostě s sebou nevezmete). Po té nechám štěně proběhnout a vyvenčit – někdy ve městě, někdy cestou z města zastavím v lese, projdeme se – a jedeme dál. Je potřeba, aby štěně mělo potřebná očkování, hlavně když se pohybuje i ve městě, kde je velká koncentrace psů, a mohlo by chytit nějakou nemoc. Kdykoliv mohu, beru štěně s sebou i na návštěvy u lidí, kterým pes nevadí (roztomilé štěňátko ale obvykle nevadí ani těm, kteří normálně psy moc nemusí).

Podmínkou toho, abych mohla štěně venčit (hlavně ve městě) je, že je zvyklé na vodítko. To učím štěně ze všeho nejdřív a velmi se mě osvědčilo „flexi“ samonavíjecí vodítko. Na tom se každé štěně naučí pohybovat poměrně brzy. Samozřejmě není to moc o ukázkové chůzi na vodítku, ale vodítko zamezí štěněti vběhnout pod auto, případně běhat za lidmi, a o to jde.

Štěně, které se takto od malička pohybuje mezi lidmi, ve městě i v bytě, je potom maximálně socializované. I kdyby později strávilo většinu života na samotě v kotci, nikdy na tuto zkušenost nezapomene, vždy se chová přátelsky k lidem, a když se dostane do města, na kynologické akce apod. není vystresované z nezvyklého ruchu. Na druhou stranu pes, který do 1 roku nezná nic než kotec, už pravděpodobně dokonale socializovaný nebude nikdy.

Pes, nebo fena?

Začínající kynologové většinou řeší dilema spočívající v tom, jestli si mají pořídit psa, nebo fenu. A chtějí radu. Jenže v tom je těžké radit, důležité je, co od psa ten člověk požaduje a očekává. Rozdíl je ve většině případů v povaze – psi jsou tvrdší a méně přítulní. Ovšem i z tohoto pravidla jsou výjimky. Psi bývají větší, u některých plemen dost výrazně (výmarský ohař), u jiných (teriér) ten rozdíl ve velikosti není zásadní. Od toho se zase odvíjí fyzická zdatnost – statný pes výmarského ohaře bude velmi lehce nosit zajíce i lišku. Fena to jistě zvládne také, ale s větším úsilím. Na druhou stranu u norníků je menší velikost fenky výhodou – vejde se i do méně přístupných nor. Říká se, že fenky se lépe cvičí, ale já bych řekla, že je to spíše o konkrétním jedinci než o příslušnosti k pohlaví. Fenky jsou někdy trošku měkčí, což zase nemusí vyhovovat každému. Využití feny v praxi je limitováno jejím háráním. Pes je k použití vždy (když není na obzoru háravá fena).

PES – má více či méně vyvinutý sexuální pud, pokud potká háravou fenku, nezajímá ho nic jiného. Z některých psů se stanou chroničtí útěkáři, zvláště když to jednou zkusí a zalíbí se jim to, tak to rádi opakují a náprava je dosti těžká. Zažila jsem psa, který stále utíkal, majitel ho nechal vykastrovat, ale nepomohlo to. Psa je proto potřeba ubytovat v kotci, nebo na pozemku s kvalitním dostatečně vysokým plotem s podezdívkou. K nepříjemným projevům psa patří jeho značkování. Psi žijící v bytě obyčejně ve vlastním bytě neznačkují, ale když je vezmete na návštěvu do jiného bytu, stává se často, že pes označkuje cokoliv v cizím bytě. Pokud je pes držen v bytě, jeho venčení se odehrává na delší trase s dostatečným počtem sloupů el. vedení, stromů apod. Pokud je pes držen u domu, potom je potřeba počítat s tím, že pes bude označkovávat prakticky vše – fasádu domu, stromy, květiny, kolo u auta… Nechceme-li mít vše označkováno, nezbývá než psovi vyhradit část pozemku, kde bude většinou  žít a kde se bude venčit.

FENA – její venčení je nepoměrně jednodušší – stačí jí jedno místo, kde vykoná svoji potřebu. Protože neznačkuje, není se třeba obávat o zahradnické výpěstky, fasádu domu apod. Feny jsou málo kdy tulačky a utíkářky. Za svůj život jsem poznala jen jednu fenu - psí kurtizánu, pikantní na tom bylo hlavně to, že patřila faráři. Problém u fen je jejich hárání. Lidé však všeobecně tento problém vidí zbytečně dramaticky. Fena hárá 2x do roka. Ačkoliv fena je během háracího cyklu schopná nakrytí jen asi cca 5-10 dní z celého cyklu, je potřeba říct, že psa fena přitahuje i několik dní před i po hárání, prakticky je zajímavá pro psy celkem cca 3 týdny. Po tu dobu není možné se s fenou účastnit kynologických akcí. To je někdy k naštvání, že člověk zaplatí výstavu (zkoušky, soutěž…) a nakonec na ni nemůže jet, protože fena hárá. Většinou se to totiž nedá tak přesně dopředu odhadnout, kdy to přijde. Pokud hárání přijde na loveckou sezonu, může se stát, že fenu nemůžeme ani využít k účasti na většině honů. Nicméně nebrání jí to v použití při individuálním lovu, je tedy možné fenu použít k dohledávkám, norování apod. Máme-li fenu v bytě, je čas hárání spojen i s poněkud nepříjemnou věcí – z feny vytéká více či méně krve, která zanechává kapky na podlaze…Kdo má fenku naučenou, že se povaluje v posteli, tak musí často prát, neboť feně lze asi dost těžko vysvětlit, že teď zrovna do postele nesmí. Někteří majitelé dávají fenkám kalhotky s vložkou. Háravou fenu není radno pouštět na volno v místech, kde může potkat psy. Já raději háravou fenu nepouštím z vodítka vůbec ani v lese, protože náhoda je blbec a může se stát, že zdrhne za zajícem a cestou potká toho největšího „podvraťáka“ ze vsi… Mnoho lidí děsí představa, že jejich háravá fena bude přitahovat psy ze širokého okolí. A takoví nápadníci jsou velmi vynalézaví – dokáží přelézt plot, podhrabat se, vytvořit v plotě díru, okousat vrata… a hlavně celý vchod do domu pořádně označkovat. Mám s tím také bohaté zkušenosti. Časem jsem přišla na to, že se tomu dá zabránit. Podmínkou je NIKDY nechodit pěšky s háravou fenou z domu na procházku! (To neplatí v paneláku, tam to jinak řešit nelze, ale tam je také malá pravděpodobnost, že se nezvaný ženich dostane až do bytu.) Mám-li háravou fenu a chci jít s ní ven, řeším to jednoduše – fenu naložím na zahradě do auta a vyvezu za vesnici. Od té doby, co toto praktikuji, nevím, co to je ženich u dveří. Pokud má někdo fenu, která běhá volně po zahradě, takže každý kolemjdoucí pes si ji může očuchat a tím zjistí, jak se věci mají, tak ten se také musí připravit na nájezd nezvaných ženichů. Háravou fenu je nejlépe někam zavřít a pustit ji jen pod dohledem na vyvenčení. Pokud pes nenačuchne háravou fenu, je vše v pohodě.

V chovu psů existuje jakýsi mýtus, že pro dobré zdraví feny je potřeba, aby měla alespoň 1x za život štěňata, že ji to uchrání od různých nádorů apod. A to je taky jedna z věcí, která odrazuje zájemce od pořízení feny, protože nechce chovat štěňata. Není však opravdu nutné, aby každá fena měla štěňata, není nikde prokázáno, že by rodící feny byly nějak podstatně více chráněny před nemocemi.

Nabízí se tedy alternativa KASTRACE FENY. Jisté je jedno: získá se tím ideální pes – nic neznačkuje, háravé feny ji nezajímají, je poslušnější než pes a kdykoliv k dispozici. Nicméně nemám vyhraněný názor na to, jestli kastrovat, či nikoliv. Je to jistě závažný zásah do organismu feny. V mém chovu jsem měla zatím tři kastrované feny. Vždy se jednalo o chovné feny, které měly v 6 – 8 letech komplikovaný porod císařem. V tom případě se provedla zároveň kastrace. Musím zodpovědně říct, že feny se nijak nezměnily povahově. Mnoho lidí má kastraci psů spojenou s jejich sklonem k obezitě, ale je to vše o způsobu krmení. Musím říct, že jsem svým fenám ani nijak neupravovala krmné dávky a obézní nebyly. Ovšem naše feny nedostávají zbytky od stolu a nekrmí je několik rodinných příslušníků pamlsky. Problém u kastrovaných fen je někdy s inkontinencí (neudržením moči). Nemohu toto posoudit, protože feny mám trvale venku a domů chodí jen na návštěvy, a to jsem žádné problémy nepozorovala.

Takže všechny tyto aspekty musí budoucí majitel štěněte zvážit a potom se rozhodnout jestli psa, nebo fenku.

Jak být vůdcem smečky?

K tomuto příspěvku mě přivedla jedna diskuse, kdy se zadavatelka strašně divila, že ji štěně, fenka amerického stafordšírského teriéra, nějak „nebere“, nevítá apod., prý jak je to možné, když  – jak napsala:

 „Jsem to právě já, kdo je v jejích očích vůdce smečky. Já jím první, já rozděluji potravu, já chodím do dveří první… znám pravidla oční komunikace i řeči těla, gest a mimiky atd. A ano, já jsem ten, kdo rozhoduje o tom, kdy se budeme mazlit.. Mám spíše strach, abych pro ni nebyla taková autorita, že vlastně ani nemůžeme být kamarádky. Čím to je, že fenka je nadšená z návratů mého přítele, či příchodu jakékoliv návštěvy - kromě mě? Když já jsem ten, kdo ji krmí, kdo si s ní hraje, kdo ji venčí, vede, učí… ten, kdo se stará? Netušíte?“

Po přečtení tohoto příspěvku jsem opravdu nevěděla, co si mám myslet - je zadavatelka naivní pubertální slečna, která toho ještě moc neví o životě, nebo je to dospělá osoba a myslí to vážně??!! V každém případě mě bylo líto 2 měsíčního štěňátka fenky staforda, které zjevně neví, čí je. Zatím je spíše pasivní, ale co bude za půl roku? Z nejistoty může být neurotická, bázlivá i agresivní.

Zdá se, že plno lidí se domnívá, že k porozumění se psem stačí být „vůdcem smečky“, což se, jak si myslí, jednoduše dá naučit tím, že budou používat vzorce chování, které vyčtou v různých příručkách, nebo z poraden pochybných psích psychologů. Myslí si, že když budou „první jíst, vcházet do dveří, případně povalovat psy na záda a kousat je do čenichu…“, tak budou automaticky pro jejich psa tím, koho bude respektovat, milovat i poslouchat. Jenže ono to tak nefunguje!!

Krásný film „Zaříkávač koní“ je o člověku, který dokázal „zkrotit“ jakéhokoliv koně. On jistě nestudoval žádné příručky, on to prostě měl v sobě! Dar od boha – by někdo řekl. A tak to funguje i se psy. Prostě jsou lidé, kteří tento dar mají a dokáží vychovat a vycvičit snad jakéhokoliv psa a každý pes takového člověka miluje a respektuje. A pak jsou lidé, kteří tento dar nemají vůbec a těm nepatří do rukou ani naprosto submisivní malý psík, protože i z něj vychovají neurotickou bestii, která se věsí na nohavice každému, kdo jde kolem. Není přece nutné, aby každý člověk měl psa. Tak, jako každý člověk nemůže třeba řídit auto (a neudělá autoškolu i kdyby tam chodil 100 let), tak prostě jsou lidé, kteří nikdy nebudou autoritou pro jakéhokoliv psa. Bohužel toto si lidé neuvědomují a psa si prostě pořídí, protože jednoduše mohou. Mít psa není podmíněno získáním nějakého „řidičáku“ – bohužel. Když je to ještě tak krysařík, tak to třeba skončí jen těmi roztrženými nohavicemi, ale bohužel takoví lidé nemají ani špetku soudnosti a klidně si pořídí třeba rotvajlera.

Velká většina lidí se pohybuje někde ve středu tohoto spektra lidí s většími či menšími schopnostmi být vůdcem smečky. Je dobré, aby si každý uvědomil své opravdové schopnosti a podle toho si vybíral psa. Jsou lidé, kteří mohou mít zcela bez problémů např. fenku pudla, ale pitbula by už nezvládli. Bohužel výběr psa z tohoto pohledu lidé naprosto podceňují a mají kritéria jen ta, zda se jim pes líbí, jak náročná je údržba srsti a popř. jestli mu bude stačit 3x denně procházka kolem paneláku. Ale ještě nikdy jsem nečetla v nějaké diskusi dotaz na to, jakého si má člověk pořídit psa, když „nemá ty správné vůdcovské schopnosti“. Budiž omluvou, že lidé většinou ani neví, jestli vůbec nějaké schopnosti mají a ani netuší, že by je měli mít.

Velká většina lidí, i když nemá tak úplně „dar od boha“, může na vztahu ke svému psu zapracovat a dojít k dobrým výsledkům. Hodně vhodné jsou v tomto směru dobré cvičáky, které majiteli psa ukáží cestu, jak se svým psem komunikovat a pracovat. Po revoluci vznikla velká řada různých psích „školiček“ a cvičáků, které bohužel ale vedou lidé, kteří tomu vůbec nerozumí. Problém je, jak to začínající kynolog pozná? Asi jen tak, že zapátrá na internetu po referencích a také dá na rady zkušenějších známých. Chce to také číst dobrou literaturu a podívat se na netu na různá videa o výchově psů. A pak to chce cit pro psa, protože to, co funguje na jednoho, nemusí fungovat na druhého. Někdy stačí pozměnit maličkost.

Co ale vůbec neuznávám, jsou takové ty poradny na internetu ohledně výchovy a výcviku na kynologických fórech. Jednak majitelé psů často neumí přesně specifikovat problém, nenapíší všechny potřebné informace, protože něco třeba nepovažují za důležité, nebo si to nedají do souvislosti, a často si špatně vykládají signály, které pes vysílá. Mohou potom dostat radu, která je naprosto k ničemu. Vždy je důležité, aby ten, kdo má radit, především VIDĚL. Viděl gesta a slyšel tón, jakými majitel psa dává povely, viděl reakci psa (kdo se ve psech vyzná, vyloží si ji možná úplně jinak, než by ji popsal majitel), vidí, jakou vazbu mezi sebou majitel a pes mají. To jsou potom rady, které mají cenu. Proto spíš doporučuji dobrý cvičák, případně individuální konzultaci s někým, kdo o psech něco ví.

(Odbočka: Podobně nesmyslné je, když se lidé ptají na fórech na nějaké zdravotní problémy svého psa. "Můj pes kulhá na zadní nohu, nevíte, čím to může být?" Nikdo z radílků ho nevidí, nezná souvislosti - pes kulhá stále, nebo si jen narazil nohu, když skočil z postele...? - nikdo není veterinář a lidé se spoléhají na anonymní rady amatérů, když jde o zdraví jejich psa?? Prostě nechápu).

Všeobecně se dá říct, že dobrý vztah mezi psem a psovodem záleží na:

1) DŮSLEDNOSTI

2) TRPĚLIVOSTI

3) MYŠLENÍ – myslet jako pes, ne jako člověk (psa nepolidšťovat!!)

Na těchto třech věcech stojí vše.

Důslednost: Jestli jednou řeknu povel, musím trvat na jeho dodržení, nebo raději takový povel nedávat! Vidím v parcích desítky lidí, kteří beznadějně na svého psa řvou „Bene, ke mně“, pes nejde, tak řvou „Bene, k noze“. Prostě hrůza. Pes neumí ani jedno a hlavně: povely mají být jednoznačné – je rozdíl ke mně a k noze. Pes nepřijde tak, ani tak, ale dobře ví, že vlastně ani přijít nemusí, když nechce.

Trpělivost: když pes okamžitě nesplní povel, snažím se, aby ho splnil co nejdříve a ne, že se na to vykašlu – když pes nechce, tak to nebudu vyžadovat? Jsou ale situace, kdy člověku bouchnou nervy, kdy se zdá, že si pes z nás dělá legraci, přece nemůže být tak blbej, aby najednou nevěděl, co po něm chci??!! Dělal to už přece 100x. Když už byste psa nejraději zřezali, nedělejte to! Raději psa zavřete do kotce, nebo prostě ukončete výcvik a zkuste to zítra.

Myšlení: pes žije přítomností!! Když se vrátíte z práce a z bytu najdete kůlničku na dříví, je zbytečné za to psa trestat. On už stejně neví, že ráno roztrhal sedací soupravu, ale ví, že panička právě přišla domů a je bit. Vůbec to nepochopí, i když mu kousky sedačky omlátíte o hlavu. Zítra Vás bude „vítat“ s provinilým výrazem a otázkou – budu dnes zase bit? A to ať už zase něco zničí, nebo ne bude jedno, on si trest spojí pouze s vaším příchodem.  A copak pes od přírody ví, že sedačka se nekouše, že stála 30 tisíc a vy jste na ni dlouho šetřili? Když ho ale přistihnete, jak okusuje skříň a s povelem „fuj“ ho plácnete, určitě pochopí, že okusovat skříň není dobré. Výcvik psa je potřeba promýšlet, být vždy krok před psem. A říkat si – když pes udělá tohle, já udělám tohle – a jak si to ten pes spojí? Bude to fungovat? Tohle zvládnout, to je na výchově a výcviku psů asi to nejtěžší. 

Jak cvičit loveckého psa?

ve výcviku psů všeobecně se prosazují v posledních letech nové metody, např. pozitivní motivace, klikr apod. Člověk by si měl ale ze všeho vzít jen to, co funguje na jeho psa a co je ku prospěchu věci. Výcvik loveckého psa je přece jen něco jiného než např. obedience, agility, apod. Lovecký pes musí pracovat vždy, třeba i za deště a fujavice, často zcela samostatně, a ne jen koukat, kdy dostane nějakou odměnu. Musím říct, že při výcviku nikdy moc nepoužívám pamlsky - spíše vůbec. Jsem ještě ze staré školy, a tak jsem vždy cvičila psy tak, že za dobrou práci byla jen pochvala a funguje to. Je fakt, že pro dobrého loveckého psa je samotnou odměnou také už jen ten výsledek - ulovení zvěře. Na druhou stranu jsem při výcviku nikdy nepoužívala tvrdý parfors, to se mě příčí. Ale určitá míra nátlaku musí být, jsou cviky, které prostě jen s pamlsky naučit nelze (daun, odložení a třeba i aport...). Velcí učitelé lovecké kynologie vždy říkali, že lovecký pes se nemá učit aport hravou metodou, protože potom je ten aport nespolehlivý - pes prostě přinese jen to, co chce a kdy chce. Musím říct, že za léta praxe jim dávám za pravdu. Jsou psi, kteří mají aport vrozený, ti spolehlivě nosí zvěř, i když je v tom nikdo nijak zvlášť neutvrzoval. Těchto psů však není mnoho a mám pocit, že je jich čím dál méně. Plno štěňat rádo a ochotně nosí míčky, majitel je nadšen, jak krásně štěňátko aportuje a nabude přesvědčení, že právě ten jeho pes je ten zázrak - vrozený aportér - a že aporty budou hračkou. Omyl. Když dojde na lámání chleba a aport skutečné zvěře, pes už takovou ochotu neprojevuje. A tak majitel psa nějak přesvědčí, aby ten aport donesl, nakonec s ním udělá i ty zkoušky. Ale na honech je čím dál víc vidět skutečnost – že plno psů pořádně neaportuje. Pes přijde ke střelenému zajíci a zapře ho, nebo ho očuchá a jde pryč. Jsou to všichni ti, kteří nejsou vrození aportéři a aport nebyl u nich utvrzen, byli cvičeni právě jen hravou metodou. A co teprve, když je zajíc postřelen! Pes, který nedokáže takového zajíce dohnat, zadávit a aportovat, je prostě k ničemu. Práce loveckého psa ale není jen o aportech, je i o slídění a vyhledávání zvěře, nahánění, odložení, práci na barvě i šlapané stopě, práci ve vodě, speciální výcvik je pro norníky - práce pod zemí. Dobrý lovecký pes je parťák myslivce nejen na podzimních honech, ale i při každodenní myslivecké a lovecké činnosti. Třeba při prosté vycházce revírem může objevit v hromadě klestí škodnou a napomoci k jejímu ulovení, v případě postřelení zvěře spárkaté ji dohledat a zkrátit tak její trápení, na čekané dokáže trávit hodiny v naprostém klidu se svým pánem, dobrý pes ho ještě jemně upozorní, že se blíží zvěř daleko dříve, než ji myslivec uvidí. Je takové pořekadlo, že myslivec bez psa je poloviční myslivec a já se pod to určitě podepíši. Bez svých psů bych snad ani myslivost nedělala, protože by to nebylo ono a o hodně zážitků bych byla ochuzena.

Dalo by se popsat mnoho stran, jak psa naučit ten, který cvik, ale to není účelem této poradny. Vše je možné nalézt v knihách, jen bych to opakovala. Způsob výuky je ovšem potřeba přizpůsobit konkrétnímu psovi, jeho temperamentu a povaze.

Lovecký výcvik byl vždy spíše individuální záležitostí, každý si cvičí svého psa sám. Maximálně před zkouškami se někde sejde více vůdců se svými psy na trenink, kdy se tak maximálně využije zvěř potřebná k výcviku a také si psi zvyknou na přítomnost jiných psů a lidí. O to je těžší s loveckou kynologií začít. Je potřeba využít rad zkušenějších kolegů. Já začínala tak, že jsem nastudovala všechny knížky, které o výcviku psů v té době byly na trhu. Neporadil mně nikdo, protože v té době, jako mladá holka z nemyslivecké rodiny, jsem vlastně ani žádné myslivce se psy neznala. I dnes jsou knihy zabývající výcvikem loveckých psů, je jich více než za mého mládí. Radila bych soustředit se spíše na české autory. V zahraničí mají často jiné způsoby lovu a tomu se podřizuje i výcvik psů. Také lze nalézt rady jak naučit ten který cvik na internetu. Ale je potřeba vybírat! Kromě opravdu funkčních a užitečných rad lze nalézt i úplné nesmysly. Poslední dobou lze nalézt i nabídky na výcvikové školy pro lovecké psy, ale k jejich úrovni se nemohu vyjadřovat, protože je neznám. A v neposlední řadě se občas objeví výcvikový tábor loveckých psů. Většinou jsou účastníky lidé, kteří o myslivosti nic moc nevědí, nemají honitbu, ve které by mohli cvičit, ani zvěř, se kterou je potřeba cvičit, ale nějak se začít musí, některé to chytne a kvůli psovi se opravdu myslivci stanou, nebo potřebují se psem jen udělat nějak zkoušku kvůli uchovnění. Úroveň takových táborů nemohu posoudit, neboť jsem nikdy na žádném nebyla a vlastně ani nikdo z mých kamarádů. Pokud je tábor završením dlouhodobé práce se psem, forma nějakého "závěrečného soustředění", tak asi ano. Ale sejdou-li se účastníci, kteří o lovečině nevědí nic, právě jen na tom táboře, tak tady nějaké pochybnosti o kvalitě výcviku prostě mám. Lovecký pes se cvičí několik týdnů, ne-li měsíců, a tam přijedou lidé na týden a odjíždí se zkouškou.  

Protože sama vím, jak jsou začátky těžké, nabízím metodickou pomoc – viz záložka vlevo – VÝCVIK LOVECKÝCH PSŮ.